Tuesday, November 5, 2013

THE END OF THE LINE




R.I.P. Stodůlky 

Boty (Office) Bomber (Topshop) Košile (Asos) Šála (Zara)

Saturday, September 21, 2013

CRAVINGS


Výpověď oběti odpoledního Dallasu a prvotřídního višňového džusu 

 Kitsuné*

Wednesday, September 11, 2013

FEŠN IN FASHION

Nedávno se mě moje maminka ptala, jestli se prej znám s tou jednou z nejznámějších blogerek v ČR... Nejznámějších?... No s tou co byla v televizi, prej je hrozně slavná... Aha, nebyla to třeba Pavlína Jágrová? To by sedělo, nebo Lucka?... Ne, nějaká Nena nebo tak nějak!

Uznávám, že už se víc jak rok nijak aktivně nezajímám o to, kdo se na "český blogerský scéně" pohybuje a kdo ne. Popravdě jestli tu někdy něco jako blogerská scéna, což zní fakt směšně, existovalo, bylo to tak před dvěma-třema lety. Nazvěme to tak, že založit si módní blog bylo v tý době společensky celkem progresivní. A taky že většina těch blogů tehdy nebyla doslova "módní". Byly to spíš takový delikátní portréty zajímavejch lidí. V tý době sem si blog zakládala i já a do teď proto jako určitý "velikány" vidim lidi jako je třeba Paulína, Martina z Danny Rose nebo Véčko ze Svartsvanur. Předem řikám, že tvz. bájnou dobu Sandry Leopardový sem tak nějak propásla, takže o tom žádná... Netroufnu si o sobě říct, že jsem ve svý době k týhle pomyslný komunitě stoprocentně patřila, ale dejme tomu, že nějakou roli sem v ní hrála určitě. Některý dávno neexistující blogy z tý doby sou pro mě skoro už kultovní záležitostí... Pamatuju si třeba, jak mě fascinovali Agnes a Luke, který už si dost možná dneska nikdo nepamatuje. 

Dneska se lidi módní blogům většinou vysmívaj. A já se vlastně vůbec nedivim. Ve chvíli kdy vymizela tahle první generace lidí, kterym většinou o módu jako takovou nešlo, vyrojilo se milion všemožnejch blogísků o tom, že "tuhle mikču sem si vzala, protože má stejný proužky jak moje tkaničky u bot" a "ZAMILOVALA sem si novou kolekci F&F plnou květovaných vzorů, co si domu odnesu v igelitce s dalšíma produktama z Tesca". Na tom z podstaty neni nic špatnýho, až na to, že jedna dobrá rada zní "Když chceš styl, nikdy neřeš módu". 

Já sem si celej život myslela, že mě móda baví. A trvalo mi dost dlouho, než sem si uvědomila, že je mi celou dobu samotná "móda" úplně ukradená a to, o co mi celou dobu šlo, byl styl, estetika. Je mi samo o sobě fuk, co se nosí nebo co kdo předvede na London fashion weeku. Zajímá mě styl a ten najdeš všude od automobilovýho průmyslu přes Chanel až po obaly od sušenek. Styl je celistvá věc, móda je jenom jeden z prostředků. A taky je to dost přechodnej prostředek ze svý podstaty slova. 

Koukla sem se teda na dotyčnou blogerku Nenu. Zvláštní. Podle obecně uznávanejch norem je asi hezká. Oblečením by krásně zapadla na těžařskym večírku v Moskvě, botama do strip klubu (Bacha, prej sou to louboutinky). Že si organizátoři Prague fashion weeku vybrali zrovna ji, si zaslouží jeden velkej otazník. Zvláštní je už jenom to, že když nic jinýho, tak tahle slečna nemá ani pořádnou čtenářskou základnu. Ale nějaká osbobní kritika je tady vedlejší, jde jen o to, jak se pak lidi dívaj na cokoliv spojenýho s "blogerstvím". Je to nakonec vlastně docela ostuda. Módní blogy se staly směšnou záležitostí od první chvíle kdy je někdo začal řešit jako "módní blogy". A už jim neni pomoci.

A proč tohle všechno píšu? Nevim, mně to vlastně může bejt jedno. Jenom sem nějak cejtila nutnost sepsat, jak to vidim očima někoho, kdo zažil jinej stav věcí. Asi tak.

Sunday, September 8, 2013

Thursday, August 22, 2013

BALI MEMORIES

Jimbaran Bay
 Překrásnej výhled z opičího chrámu v Uluwatu
 Kecak dance v Uluwatu, kde většinu času všichni turisti jenom fotili a blejskali a já sem vrhala vražedný pohledy
 Sayan
 Spa v Sayanu
 Rýžový pole
 Ubud, největší město vnitrozemího Bali a místní tržnice
 Divočina
 Terasy v Sayanu

Wednesday, August 7, 2013

WHO'S GONNA DRIVE YOU HOME



Zpátky ze Singapuru, rekonvalescence v Praze. 
Vinohrady, Modřany, nezdravá strava, noční cesty v autě, tramvaje a horko. 

Thursday, July 25, 2013

EUROTRIP (COTE D'AZUR)

 Toulon a můj výraz po probuzení ve čtyřiceti stupních

Naše poslední zastávka bylo Cote d'Azur, kam jsme z Paříže dojeli v rekordním čase 12ti hodin. Těch 900km v kuse nám dalo poměrně zabrat, ale od Lyonu do Toulonu byla cesta tak krásná, že sme měli chuť jet dál a dál. Představte si nejkrásnější přímořskou krajinu, zkombinujte ji s vysokejma, skoro alpskejma, horama a máte Provence.

Nakonec sme přespali v Toulonu na prvním parkovišti, co sme našli. Akorát mi nedošlo, že už sme v o dost teplejší oblasti a tak sem Erika neprozíravě donutila zavřít okýnka, ve strachu ze nám do auta během spánku vleze racek nebo tlustá pouliční kočka, která pořád kroužila kolem multivanu. Ráno sme se pak probudili v teplotě sauny a vlastně se divim, že sme se vůbec probudili a neumřeli ve spánku. 
Tak sme si mírně přešlí prohlídli Toulonskej trh a vyrazili směrem do St. Tropez. A timhle hroznym ránem začal bezpochyby nejlepší den celýho eurotripu. 

Po cestě do St. Tropez sme u silnice koupili nepostradatelnou výbavu k moři, nafukovací matraci, míč a hlavně pruhledný gumový boty do vody. Takový boty určitě znáte, rodiče je odjakživa v Chorvatsku cpou dětem na nohy, aby nešlápli na moršký ježky, korály a jinej vodní neřád. Pár dní předtim sem je viděla v nový kolekci American Apparel asi za sto euro, já je na riviéře pořídila za deset. 
Když sme byli kousek od St. Tropez, našli sme úžasnej kemp hned u pláže. Všichni místní zaměstnanci vypadali jako plážová edice členů AC/DC, zlatej řetízek na krku a frajersky ruka ven z golfovýho vozítka. 

Moře bylo úžasný. Erika, kterej se v něm koupal poprvý asi po deseti letech, navzdory tomu, že je Středozemní moře údajně bezpečný, hned po pár minutách požahala medůza. Ale ani to nám zážitek z moře naštěstí nezkazilo a Erikovi zbyla pěkná památka na ruce. Někdo si u moře nechá hennou vytetovat delfínka a někdo si zas odveze fleky od medůzy. 
Na večeři sme zajeli do malýho historický pevnosti Ramatoueille. Našli sme jí úplně náhodou, ale těžko bysme hledali hezčí místo. A tak sme tenhle den zakončili večeří s výhledem z hor na moře, výbornym tarte tatin a procházkou starym městem. Skoro se stydim, že to řikám, ale bylo neuvěřitelně romantický. Koneckoncu, když je něco vážně dokonalý, sou i ty nejslizčí floskule občas na místě. 

Druhej den sme se jeli kouknout do St. Tropez, kde bylo tolik lidí a tak málo parkovacích míst, že sme si stačili prohlídnout jenom místní přístav (Ten, co je vždycky na konci Četníka) a jeli sme dál. 
Ten den sme ještě stačili projít Nice a vyšli sme dokonce i na slavnou vyhlídku na kopec a usoudili, že hezčí výhled na Cote d´Azur asi nikde nenajdete. K večeru sme dorazili do Monaca. 

Celou dobu sem Monaco trochu podceňovala. Nevěřila sem, že by mě mohlo nějak překvapit, zvlášť co se okázalosti týče. Myslela sem, že už je to tu proti Dubaji a celkově přesunu centera bohatsví a luxusu na východ, zašlá sláva. Ale popravdě, je to díky bohu pořád nepochopitelný a šokující místo, kde po pár minutách absolutně ztrácíte pojem o tom, co je normální. Kam se hrabe Dubaj... Evropa si evidentně pořád drží styl svojí aristokratický snobárny ať se děje cokoliv a já sem za to nekonečně sťastná.



Po cestě do St. Tropez s mejma fantastickejma gumovejma botama
 Ramatoueille (Hádejte co si dal Erik)
Kempování pod palmama 
 Vybaveni na pláž
Riviérovej pár v Nice
Vyhlídka na Nice, jedno z největších měst Riviéry. Vydržela bych se koukat hodiny.
Monaco, Monte Carlo. Obvyklý zátiší.
S Porsche by ste tu byli za chudý příbuzný, s Ferrari ste slušnej průměr.
 Monaco bičiz s padesátkou a obřím výstřihem na krku. 

 Zatiší číslo dva. Way of life.
 Monte Carlo Casino. Neodpustila sem si pustit Window Shopper od 50centa.

Saturday, July 13, 2013

EUROTRIP (PAŘÍŽ)


Paříž byla povinnost. Ať už se vám totiž líbí nebo ne, měli by ste jí aspoň jednou navšítivit a to byl tentokrát Erikův případ. Já sama bych si Paříž asi jentak nevybrala, byla sem tu potřetí a vždycky sem z tohohle města byla trochu rozpačitá. 
Nebudu tvrdit, že Paříž neni krásná. Jenže je spíš taky často studená, prkenná a plná nepříjemnejch přistěhovalců. Nic proti, ale když je tři roky po sobě můj hlavní dojem z Montmartru to, jak na nás ustavičně řvala skupina černochů, tahali mě za ruce buhví kam a cpali mi před obličej figurky eiffelovek, něco neni v pořádku. Kdybych jela do Lagosu, asi bych s tim nějak počítala, ale v Paříži to pro mě vytváří značnej nesoulad obyvatel s rázem samotnýho města. 
Zároveň ale pořád ještě existujou části Paříže, který maj vážně to kouzlo, co tu většina lidí hledá. Patří k nim určitě Latinská čtvrť s Lucemburskou zahradou, mym nejoblíbenějším místem v Paříži. Champs-Elysses je osobitá, zvlášť pokud natrefíte na skupinu lidí, co hrajou skořápky o padesát euro. Další pěkná část je kanál u Riquetu, něco jako naše náplavka. Bydleli sme kousek a sledovali sme, jak se tohle nábřeží každej večer zaplnilo lidma s vínem, obříma piknikama a petanquem.

 Louvre a Montmartre 
 Centre Pompidou, třetí galerie moderního umění v jednom tejdnu na nás bylo hodně, ale i tak to bylo peferktní. Stálá expozice je skvělá a pro studenty zdarma, pak tu zrovna maj i Roye Lichtensteina, což sice neni nic pro mě, ale obecně je to asi docela lákadlo.
 Něco málo z ulice
 Na Champs-Elysses bylo několik automobilovejch showroomu ve formě, s jakou sem se zatim mimo Paříž nesetkala. Většinou se tu můžete kouknout na různý koncepty nebo speciální edice aut a designů značek. Nejlepší měl jednoznačně Citroen.
Šátek Hermes na krku a pudl na vodítku, idylka na konec.