Saturday, September 21, 2013

CRAVINGS


Výpověď oběti odpoledního Dallasu a prvotřídního višňového džusu 

 Kitsuné*

Wednesday, September 11, 2013

FEŠN IN FASHION


Uznávám, že už se víc jak rok nijak aktivně nezajímám o to, kdo se na "český blogerský scéně" pohybuje a kdo ne. Popravdě jestli tu někdy něco jako blogerská scéna, což zní fakt směšně, existovalo, bylo to tak před dvěma-třema lety. Nazvěme to tak, že založit si módní blog bylo v tý době společensky celkem progresivní. A taky že většina těch blogů tehdy nebyla doslova "módní". Byly to spíš takový delikátní portréty zajímavejch lidí. V tý době sem si blog zakládala i já a do teď proto jako určitý "velikány" vidim lidi jako je třeba Paulína, Martina z Danny Rose nebo Véčko ze Svartsvanur. Předem řikám, že tvz. bájnou dobu Sandry Leopardový sem tak nějak propásla, takže o tom žádná... Netroufnu si o sobě říct, že jsem ve svý době k týhle pomyslný komunitě stoprocentně patřila, ale dejme tomu, že nějakou roli sem v ní hrála určitě. Některý dávno neexistující blogy z tý doby sou pro mě skoro už kultovní záležitostí... Pamatuju si třeba, jak mě fascinovali Agnes a Luke, který už si dost možná dneska nikdo nepamatuje. 

Dneska se lidi módní blogům většinou vysmívaj. A já se vlastně vůbec nedivim. Ve chvíli kdy vymizela tahle první generace lidí, kterym většinou o módu jako takovou nešlo, vyrojilo se milion všemožnejch blogísků o tom, že "tuhle mikču sem si vzala, protože má stejný proužky jak moje tkaničky u bot" a "ZAMILOVALA sem si novou kolekci F&F plnou květovaných vzorů, co si domu odnesu v igelitce s dalšíma produktama z Tesca". Na tom z podstaty neni nic špatnýho, až na to, že jedna dobrá rada zní "Když chceš styl, nikdy neřeš módu". 

Já sem si celej život myslela, že mě móda baví. A trvalo mi dost dlouho, než sem si uvědomila, že je mi celou dobu samotná "móda" úplně ukradená a to, o co mi celou dobu šlo, byl styl, estetika. Je mi samo o sobě fuk, co se nosí nebo co kdo předvede na London fashion weeku. Zajímá mě styl a ten najdeš všude od automobilovýho průmyslu přes Chanel až po obaly od sušenek. Styl je celistvá věc, móda je jenom jeden z prostředků. A taky je to dost přechodnej prostředek ze svý podstaty slova. 

Koukla sem se teda na dotyčnou blogerku Nenu. Zvláštní. Podle obecně uznávanejch norem je asi hezká. Oblečením by krásně zapadla na těžařskym večírku v Moskvě, botama do strip klubu (Bacha, prej sou to louboutinky). Že si organizátoři Prague fashion weeku vybrali zrovna ji, si zaslouží jeden velkej otazník. Zvláštní je už jenom to, že když nic jinýho, tak tahle slečna nemá ani pořádnou čtenářskou základnu. Ale nějaká osbobní kritika je tady vedlejší, jde jen o to, jak se pak lidi dívaj na cokoliv spojenýho s "blogerstvím". Je to nakonec vlastně docela ostuda. Módní blogy se staly směšnou záležitostí od první chvíle kdy je někdo začal řešit jako "módní blogy". A už jim neni pomoci.

A proč tohle všechno píšu? Nevim, mně to vlastně může bejt jedno. Jenom sem nějak cejtila nutnost sepsat, jak to vidim očima někoho, kdo zažil jinej stav věcí. Asi tak.

Sunday, July 7, 2013

EUROTRIP (BRUSEL A ATOMIUM)



 Brusel je nádherný město a to i přesto, že sem nesnášenlivá vůči evropský unii, která tu číhá za každym rohem. Tentokrát jí ale musim nechat aspoň za dobrý, že tu má svědomí všechny ty megalomanský stavby jako obří Sheraton a všemožný kongresáky. Největší dojem na mě ale stejně jako už před třema lety udělalo Atomium. 

Na Atomiu je nejlepší fakt, že je symbolem určitý víry ve futurismus.
Pokud si dokážete představit, jak se na něj dívali lidi v 60. letech, dovedete taky pochopit, proč se upřímně věřilo v to, že jednou budem bydlet v levitujících vesmírnejch kapslích a lítat raketoplánem na dovolenou. Tohle nadšení už aspoň podle mě v dnešní společnosti a vůbec designu neni, protože za uplynulý desetiletí logicky doslo k smíření s tim, že lidi sou až moc praktický bytosti.

Proto je atomium nostalgická vzpomínka na to, co v představách jedný generace mohlo bejt, taková vize nebo spíš zapomenutej sen, co by potencialně mohl existovat v jakýsi paralelni realitě. V tom asi taky spočívá úspěch tématiky future retra, je to takovej menši útěk. Vždyt i od kdysi oslavovaný vize někdejší společnosti a politickejch systémů, dobejvání vesmiru, se postupně upouští. NASA nedávno oficiálně ukončila éru raketoplánu a i když se AXE snaží, tak kosmounati už taky nějakou dobu nejsou hrdinové číslo jedna a vysněný povolání malejch kluků. Tak si řikám, že sme čim dál víc rozumnější, ale máme se z toho vůbec radovat?


fotky: Erik

Monday, May 27, 2013

DIMENZE NUDY

Alias jak potřebujeme konstrast v tom, co chcem, oproti tomu, co vážně můžem

Abych se patřičně uvedla, musím vám vysvětlit jak jsem na tom poslední tři měsíce se školou. Letos jsem se pokusila o studium na Národohospodářské fakultě VŠE s vidinou přístích příjmaček na jinou vysokou školu. Můj původní plán provizorního vzdělávání na NF VŠE ale dlouho nevydržel, poněvadž jsem usoudila, že by proces degerace spíš urychlil než zpomalil. Prošla jsem prvním semestrem, aby se neřeklo, a na zbytek školního roku jsem si naplánovala delší volno.

Asi odjakživa jsem měla určitou představu o tom, že budu jednou mít prostor dělat co chci, odjet kam chci, vstávat kdy budu chtít, a spontánně si rozhodovat o vlastním programu. A taky jsem měla pocit, že by to byl ideální život. Takže vždycky když jsem trávila dny ve škole, myslela jsem si, že mít tak trochu víc volna, zrealizovala bych všechno co bych chtěla. Přecetla bych si všechny ty knihy, koukla se na všechny ty filmy a jela na všechny ty místa. Rutinu a povinnosti jsem viděla jako překážku, která mi  to všechno kazí a v jednom kuse mě v něčem zpomaluje. A tak mě teda škola sama o sobě nikdy nějak zvlášť nebavila a těšila sem se, až to budu jednou mít za sebou.

Těhle pár měsíců mě ale přesvědčilo o tom, že jakmile mě tom něco přestane konstatně omezovat, dojde mi vlastně motivace to všechno dělat. Problém je totiž v tom, že když si z minima času ušetříte chvilku na realizaci čehokoliv, co zrovna chcete, užitek z toho pak pokud možno maximalizujete a víc si ho vážíte. Narozdíl od toho, když víte, že můžete všechno, zůstanete pak nejspíš jako já většinou ležet doma před televizí (Což možná zní hrozně, ale jak jsem v průběhu zjistila, je to lepší alternativa počítače), protože postrádáte ten impuls něco vážně udělat. Jde to totiž stihnout i zítra, nebo vlastně jde dělat něco jinýho a nebo taky nic. Nakonec se to má stejně jako se vzácností v ekonomii -  jakýkoliv statek (V tomhle případě čas) se nám stává vzácnějším a hodnotnějším, když je ho nedostatek.  Možná kdybych byla tehdy na přednáškách dávala pozor, věděla bych jak s tím volnem správně naložit a třeba bych pak mohla říct, že jsem se za semestr naučila jednu užitečnou věc.

Tak nějak začaly moje jarní dimenze nudy. Těžko říct kolik jich bylo, ale střídaly se v podobě toho, že jsem buď nedělala nic a nebo jsem se toho snažila dělat moc a nic pořádně. Pro levicovější z vás: Jasně, že jsem se doopravdy neválela od rána do večera doma. Našla sem si práci, jak už jsme tu měli aby se neřeklo, ale samozřejmě externí pozici nebo jednorázovky. Společensky se mě to taky nedotklo. Většinu nocí jsem trávila venku, ale nejhorší to bylo s nudou a leností ve dne. Nejdřív jsem z toho byla mírně zoufalá, pak mě začalo bavit pozorovat sama sebe a nakonec z toho možná vznikla poměrně úspěšná duševní očista.
Potivní například bylo, že jsem se relativně vyléčila z všudypřítomné potřeby všechno sdílet na facebooku a instagramu (Myslim, že tenhle problém má většina lidí, ale o tom jindy). Ze začátku jsem totiž u obou strávila tak brutální množství času bezcílnym prohlížením cizích psů, jídel a fotek před zrcadlem, že se mi z toho díky bohu v jednom bodě udělalo nevratně zle. Další překvapivou změnou "hodnot" tohohle jara byl stav, kdy jsem zažívala až nenávistnou žárlivost pokaždý, když jsem večer někam šla a poslouchala, že někdo musí jít domu, protože zítra vstává do školy nebo, že je v háji ze žkoušek. A nikdy sem si víc nepřála abych se týden trápila s blbostma ve škole a mohla si pak v kontrastu s tim užít pátek. Člověk totiž v životě potřebuje aspoň neškodnou dávku stresu, jinak by se z toho zbláznil. Nechci znít jako redaktorka Cosmopolitanu, ale stres víc než zdravá věc a já po něm momentálně doslova toužim.

Takže když se teď pomalu blížej termíny přijímaček, těsim se na ně jako na adrenalinovej sport. Díky bohu, že je to za mnou a nemůžu se dočkat, až se stejně jako vy budu ve zkouškovym pochcávat strachy. A pokud bych si troufla říct, že je v tomhle pro vás nějaký poučení, tak určitě to, že až si příště budete stěžovat, že toho máte nad hlavu, uvědomte si, že za to máte bejt zvráceně štastný. Opačnej extrém je totiž dlouhodobě ve všech ohledech horší.


A pokud se mnou nesouhlasíte, nabízim vám trochu míň komplikovanej pohled na věc. Tenhle starší článek z Vogue určitě nadchne každýho, kdo touží po tipech na relaxaci a joy of letting go. A taky po krevetách. To je stejně to, co lidi po blogerkách chtěj, ne?


Saturday, May 18, 2013

PLANETA


Štvou mě chytrý lidi, blbý lidi, swag lidi, modrý a růžový vlasy, sójový pokrmy, kulturní znalci, conscious mládež, slovo management, když někdo prožívá saláty, bb krémy, spajks. Lidi, co si točej koncerty na mobil, super hyper vzdělávání na iPadech, když si někdo honí ego nad tim, že má nebo naopak nemá peníze a že neni dost cool brát cokoliv vážně. Hype, hate, hood, sequin, foodie, crop, fresh, memes a tenhle blog. Čim víc lidí znáš, tim víc seš nakonec sám. Čim víc věcí víš, tim míň tě toho zajímá. 

Takže nevim, za jakej to vzít konec. Nemám ráda lidi, nebo lidi nemaj rádi mě?


Friday, February 8, 2013

DREAMS SO REAL


Na únor sem čekala jako na smilování. Skončilo mi zkouškový a zejtra odjíždim do Dubaje, kde plánuju dělat cokoliv, co neni důležitý jako třeba navštěvovat několikapatrový klenotnictví pro děti, sokolí farmy a lyžařskej svah uprostřed pouště. Doufám, že Dubaj bude tak podivná jako čekám, takže se těšte na fotky a doufejte, že se vrátim bez postihů za nevhodný obnažování v podobě kraťasů nebo jinak standartních kusů mýho šatníku.

A ještě něco. Hned jak se vrátim, odjíždíme na turné s klukama z LastOfMyKind (tady) a rakouskejma Neonstream (pro změnu tady), což zahrnuje i koncerty 20.2. v Bratislavě a hlavně Žižkovskou noc 1.3. 
Tak když budete mít čas, tak se stavte. Ráda vás uvidim v Praze i v Bratislavě!  

Friday, January 18, 2013

NORTHERN COUNCIL

Tyhle dny sou jako stvořený pro cold wave a Northern Council od College 

Boty Cat, American Apparel discopants, košile h&m, Kabát Zara

Thursday, January 10, 2013

ZASE TY VOLBY

Co se momentálně nosí a co je zrovna v módě? Bejt otrávenej z voleb a konstantně o tom všechny informovat na sociálních sítích. Taky se roztrhnul pytel s Karlem a uvědomělejma osobnostma, co naléhavym hlasem přesvědčujou, že Zeman neni to pravý a Fischer taky neni tak úplně košer.

A já teď den před volbama sedim před televizí, sleduju kandidátskou debatu a řikám si, že bych pro ten volební vysledek mohla taky aspoň hnout prstem. Nemyslim si, že tim, co sem napíšu něco změnim a nepletu si svůj blog s idnes, ale i kdyby to mělo ovlivnit názor jednoho jedinýho člověka, tak to bude fajn. A přinejhorším aspoň budu mít čistý svědomí, že sem nemlčela.

A) Jděte k volbám. Já vim, že vstávání je těžký a na fejsbuku pořád někdo sdílí rozkošný obrázky, ale ta hodina vás nezabije.

B) Nevolte Fischera. Mně je nakonec fuk kde byl a co dělal před revolucí, ale nechcete snad za prezidenta někoho, kdo se do svejch volebních preferencí tak nějak promlčel, kdo je tak nějak vlastně průměrnej demokrat, tak nějak nikdy nic neprosadil, tak nějak reprezentuje obraz současný politiky, která neni moc v pořádku, a tak nějak mě ve finále nenapadá jedinej rozumnej důvod, proč by ten člověk vůbec měl kandidovat na prezidenta. Vás jo?

C) Jestli volíte Franze, protože si myslíte, že bude ohromně vtipný, až nad katedrou ve škole bude viset potetovanej obličej a natřete to tim celýmu systému týhle republiky, zamyslete se, jestli nemáte nějaký dávný trauma z autorit a smysl pro hůmor, co se přestal vyvíjet když vám bylo třináct. Pokud k tomuhle rozhodnutí ale máte jakejkoliv jinej důvod, tak do toho nehodlám kecat a každý vlastního stěstí strůjcem jest.

D) Jako poslední věc bych se chtěla podělit o to, koho budu volit já. Po všech předvolebních diskuzích, na kterejch sem byla, nebo je aspoň sledovala v televizi, sem si uvědomila, že ideální kandidát je pro mě Přemysl Sobotka. Popravdě, na začátku sem ho moc nesledovala a když už sem někam šla, tak to bylo většinou kvůli jinýmu z kandidátů. Postupně na mě ale dělal větší a větší dojem.
Hlavní věcí pro mě je, že Přemysl Sobotka je osobnost, která se v naší politice (A pozor, ne v inkriminovaný poslanecký sněmovně, ale v senátu) pohybuje dost dlouhou dobu a ve vysokejch pozicích, aniž by se stal součástí nějaký aféry. Z toho, co sem měla možnost vidět a slyšet, je to podle mě rozumnej člověk, co toho v životě už dosáhl dost na to, aby neměl potřebu si něco dokazovat jako prezident. Jo, sem naivní, ale když máte stálou a zaslouženou uznávanou pozici napříč společností, je reálná šance, že na sebe jako prezident nebudete mít potřebu nesmyslně upozorňovat absurdníma amnestiema a sebestřednym chováním. A to myslim Česká republika potřebuje. Někoho, kdo do prezidentskýho postu nepůjde s horkou hlavou utržený příležitosti, ale s dlouhodobou zkušeností a rozvahou. To samozřejmě platí i na Karla Schwarzenberga. U něho je ale jinou věcí to, že se s nim neshoduju v detailnějších otázkách, zvlášť co se EU týče.
A tak prosim, když už nevolíte Sobotku, kterej dost pravděpodobně do druhýho kola nepostoupí, volte aspoň Karla. Trhá mi srdce, že sem schopná dát ano člověku, co by u nás nejradši zavedl euro, ale bohužel to je asi nejlepší volba.

Děkuju

Wednesday, December 26, 2012

O VÁNOCÍCH


Alias abych nebyla pozadu a taky o svátcích úplně nezdegenerovala v bezvládně ležící obal na žaludek.

Předzvěst letošních Vánoc nebyla nijak ohromující a popravdě sem měla celkem problém uvědomit si, že už vlastně Vánoce jsou. Když je totiž venku tak, že neni problém vyjít na nákup k v triku a ráno na štědrej den vám za oknem zpívaj ptáci, připadáte si spíš jako o Velikonocích. Taky se klidně přiznám, že je pro mě odjakživa faktorem vánoční nálady i tradiční program v televizi, což sem letos taky dost postrádala. Myslete si třeba, že sem primitivní osůbka, ale pro mě to bez těch filmů úplně nejde. Takže když nemám o Štědrym dnu ráno svoje Chobotnice z druhýho patra a místo vánočních srdcovek dávaj něco, co se jmenuje "Santa je úchyl", je to jako by vám vzali bramborovej salát s kaprem a naservírovali vám místo toho big mac. Klasik by řekl, že vánoční atmosféra spočívá v pohodě rodinného krbu, ale nebuďme idealisti a a přiznejme si, že i média maj zásluhu na kouzlu Vánoc, aniž bychom to nutně museli považovat za naši vlastní kyberdebilitu.

A tak ačkoliv mám jako každej sklony si stěžovat, že mě štve, když mi od půlky listopadu v rádiích a televizi pořád znova a znova cpou, že jsou Vánoce, letos mi to naopak nějak chybělo. Dokonce ani Last Christmas tolik nehráli  a to se mi z nich obvykle celej prosinec protáčej panenky.

Když už teda ve finále došlo na Štědrej večer, pořád mi přišlo, že si to všichni nějak spletli a slavíme měsíc předem. Nicméně i tak nemůžu říct, že bych ti to letos neužila. Dokonce se ve mě projevil nečekanej pozůstatek z dětsví, když sem se rozbrečela, protože sem dostala xbox, kterej sem si tak přála. Znáte to, jak jste si třeba v sedmi letech přáli tématický album na pokemonový kartičky a rodiče vám je koupili, přestože to doopravdy považovali za zbytečnou mongoloidní pitominu, jenom aby vám udělali radost? Tak nějak tak sem si připadala.

Jedinej sníh, co sem za sem za tenhle tejden viděla a pár vánočních dárků s Leicou