Monday, May 27, 2013

DIMENZE NUDY

Alias jak potřebujeme konstrast v tom, co chcem, oproti tomu, co vážně můžem

Abych se patřičně uvedla, musím vám vysvětlit jak jsem na tom poslední tři měsíce se školou. Letos jsem se pokusila o studium na Národohospodářské fakultě VŠE s vidinou přístích příjmaček na jinou vysokou školu. Můj původní plán provizorního vzdělávání na NF VŠE ale dlouho nevydržel, poněvadž jsem usoudila, že by proces degerace spíš urychlil než zpomalil. Prošla jsem prvním semestrem, aby se neřeklo, a na zbytek školního roku jsem si naplánovala delší volno.

Asi odjakživa jsem měla určitou představu o tom, že budu jednou mít prostor dělat co chci, odjet kam chci, vstávat kdy budu chtít, a spontánně si rozhodovat o vlastním programu. A taky jsem měla pocit, že by to byl ideální život. Takže vždycky když jsem trávila dny ve škole, myslela jsem si, že mít tak trochu víc volna, zrealizovala bych všechno co bych chtěla. Přecetla bych si všechny ty knihy, koukla se na všechny ty filmy a jela na všechny ty místa. Rutinu a povinnosti jsem viděla jako překážku, která mi  to všechno kazí a v jednom kuse mě v něčem zpomaluje. A tak mě teda škola sama o sobě nikdy nějak zvlášť nebavila a těšila sem se, až to budu jednou mít za sebou.

Těhle pár měsíců mě ale přesvědčilo o tom, že jakmile mě tom něco přestane konstatně omezovat, dojde mi vlastně motivace to všechno dělat. Problém je totiž v tom, že když si z minima času ušetříte chvilku na realizaci čehokoliv, co zrovna chcete, užitek z toho pak pokud možno maximalizujete a víc si ho vážíte. Narozdíl od toho, když víte, že můžete všechno, zůstanete pak nejspíš jako já většinou ležet doma před televizí (Což možná zní hrozně, ale jak jsem v průběhu zjistila, je to lepší alternativa počítače), protože postrádáte ten impuls něco vážně udělat. Jde to totiž stihnout i zítra, nebo vlastně jde dělat něco jinýho a nebo taky nic. Nakonec se to má stejně jako se vzácností v ekonomii -  jakýkoliv statek (V tomhle případě čas) se nám stává vzácnějším a hodnotnějším, když je ho nedostatek.  Možná kdybych byla tehdy na přednáškách dávala pozor, věděla bych jak s tím volnem správně naložit a třeba bych pak mohla říct, že jsem se za semestr naučila jednu užitečnou věc.

Tak nějak začaly moje jarní dimenze nudy. Těžko říct kolik jich bylo, ale střídaly se v podobě toho, že jsem buď nedělala nic a nebo jsem se toho snažila dělat moc a nic pořádně. Pro levicovější z vás: Jasně, že jsem se doopravdy neválela od rána do večera doma. Našla sem si práci, jak už jsme tu měli aby se neřeklo, ale samozřejmě externí pozici nebo jednorázovky. Společensky se mě to taky nedotklo. Většinu nocí jsem trávila venku, ale nejhorší to bylo s nudou a leností ve dne. Nejdřív jsem z toho byla mírně zoufalá, pak mě začalo bavit pozorovat sama sebe a nakonec z toho možná vznikla poměrně úspěšná duševní očista.
Potivní například bylo, že jsem se relativně vyléčila z všudypřítomné potřeby všechno sdílet na facebooku a instagramu (Myslim, že tenhle problém má většina lidí, ale o tom jindy). Ze začátku jsem totiž u obou strávila tak brutální množství času bezcílnym prohlížením cizích psů, jídel a fotek před zrcadlem, že se mi z toho díky bohu v jednom bodě udělalo nevratně zle. Další překvapivou změnou "hodnot" tohohle jara byl stav, kdy jsem zažívala až nenávistnou žárlivost pokaždý, když jsem večer někam šla a poslouchala, že někdo musí jít domu, protože zítra vstává do školy nebo, že je v háji ze žkoušek. A nikdy sem si víc nepřála abych se týden trápila s blbostma ve škole a mohla si pak v kontrastu s tim užít pátek. Člověk totiž v životě potřebuje aspoň neškodnou dávku stresu, jinak by se z toho zbláznil. Nechci znít jako redaktorka Cosmopolitanu, ale stres víc než zdravá věc a já po něm momentálně doslova toužim.

Takže když se teď pomalu blížej termíny přijímaček, těsim se na ně jako na adrenalinovej sport. Díky bohu, že je to za mnou a nemůžu se dočkat, až se stejně jako vy budu ve zkouškovym pochcávat strachy. A pokud bych si troufla říct, že je v tomhle pro vás nějaký poučení, tak určitě to, že až si příště budete stěžovat, že toho máte nad hlavu, uvědomte si, že za to máte bejt zvráceně štastný. Opačnej extrém je totiž dlouhodobě ve všech ohledech horší.


A pokud se mnou nesouhlasíte, nabízim vám trochu míň komplikovanej pohled na věc. Tenhle starší článek z Vogue určitě nadchne každýho, kdo touží po tipech na relaxaci a joy of letting go. A taky po krevetách. To je stejně to, co lidi po blogerkách chtěj, ne?


Saturday, May 18, 2013

PLANETA


Štvou mě chytrý lidi, blbý lidi, swag lidi, modrý a růžový vlasy, sójový pokrmy, kulturní znalci, conscious mládež, slovo management, když někdo prožívá saláty, bb krémy, spajks. Lidi, co si točej koncerty na mobil, super hyper vzdělávání na iPadech, když si někdo honí ego nad tim, že má nebo naopak nemá peníze a že neni dost cool brát cokoliv vážně. Hype, hate, hood, sequin, foodie, crop, fresh, memes a tenhle blog. Čim víc lidí znáš, tim víc seš nakonec sám. Čim víc věcí víš, tim míň tě toho zajímá. 

Takže nevim, za jakej to vzít konec. Nemám ráda lidi, nebo lidi nemaj rádi mě?